Nad titulem knihy určitě zpozorní každý milovník vína. Autor, poučený vinařský laik, v ní líčí své vinařské pokusy v regionu, od něhož by to rozhodně nikdo nečekal. Mapuje vinařské práce v průběhu jednoho roku, popisuje, co dělá dobře, i své chyby a přehmaty, „ať si čtenář může dělat svoje, vlastní“. Zájemce o vinařskou problematiku si tak jistě v knize přijde na své, Vinařský deník (Pragoline 2020) je však zároveň mnohovrstevnatou výpovědí o znepokojivém stavu světa a nejrůznějších chorobách dnešní doby, které se dokáže Daniel Jahn tu laskavě, tu méně laskavě či krutě vysmát, a učí to i své čtenáře.
Následující ukázka může posloužit jako doklad toho, že kniha o víně nemusí být nutně jen o víně samém.
Je už pondělí, protože víkend je vždycky jako když plivne, a Ká přichází ze školy a jakéhosi veletrhu vzdělávání.
„Dělali jsme test, co můžeme v životě dělat. Vytiskli nám to.“
„To mi rozhodně ihned ukaž. S TÍMHLE jsi chodila po městě?“ Loví cosi z tašky s tučným nápisem Úřad práce v N., kde chrastí i jakési dárkový trety. Kombinace povolání je bizarní, palubní důstojník, provozář obchodní, ubytovací nebo stravovací jednotky, inspektor životního prostředí, strážník obecní policie, důlní technik, porybný. Dobře čtyřicet životních výzev. Řídící letovýho provozu, kapitán lodi, bankovní likvidátor, barman!
„Jak vidím, barmana nemůže dělat kdejakej hejhula. Co jste tam museli vyplňovat, znalosti nějaký?“
„Ne, zájmy.“
„Cos tam napsala? Tohle svědčí jen o tom, že máš v hlavě pořádnej galimatyáš.“
„Tam byly otázky typu, pomáháte rádi lidem? A tak.“
„Rád bych věděl, co by ten program vybral dobrodinci, kterej by napsal ne. Takovej by si na barmana musel nechat zajít chuť.“
Zas už je pryč.
„Barman, kurňa, to není žádnej nýmand,“ pravím k I. „Ve společnosti kapitánů, inspektorů, fízlů.“
„A porybnejch.“
„A porybnejch, to je bez debaty.“
Večeře pak proběhla o cosi dřív než obvykle, protože jdeme na haldu pro podzimní přírodniny. Ne snad pro nějakou domácí dekoraci, jdeme je sbírat pro Ká do školy. Tak až to došlo. O víkendu se na to zapomnělo, čehož příčinou, chci věřit, bylo jen selhání paměti a nikoliv vypočítavost. Dneska ji z procházky musíme omluvit, odpoledne proběhl po zmíněný veletržní akci ještě kroužek vaření, kde ji snad donutí dělat to, na co jsme my ji donutit krátcí. Ale jdeme rádi, předpověď říkala, že je dnešek jedním z posledních hezkejch dnů široko daleko. Uvědomuju si, jak my už na ty svý procházky chodíme jen k večeru, aby to právě mohlo být s lahví. Ale proč ne? Slunce zapadlo, krajina tmavne, rozsvěcujou se v ní civilizační body, červenej neón na čerpací stanici. Věčnej oheň v N., kterej ale nehoří pro nějaký mrtvý hrdiny, jakási rafinérie tak spaluje svý nějaký nevyužitelný pšouky. Nad hlavou pruhovaný nebe od letadel a v hlavě teplo od vína. To je přece nádherná přidaná hodnota. Všudypřítomnej nepořádek, industriální nelad začne přikrývat tma…
Všechny přírodniny na podzim píchají.
„Nasere mě, když nedostaneme jedničku.“
Vracíme se natolik včas, že ještě můžu z televize vstřebávat zprávy. To si taky poslechněte.
Vědci jsou prý vous k rozlousknutí tajemství života. Uspořádali misi na kometu s divným ruským jménem, který normální člověk nemůže ani vyslovit, a kde snad ty počátky našeho života můžou ještě být. A nebyla to ani Čína nebo Indie, kde se děje dneska všechen progres, ale my, staří dobří Evropani. Ovšem Bůh byl proti. Posadil sondu do stínu, kde nemá elektřinu. To nemůže být náhoda! Šest miliard kilometrů šlo všechno po másle a někdo zpackal poslední metr? Lidstvo prostě dráždí Stvořitele tím svým rouháním. Vždyť jaký tajemství nám ještě zbývá, kromě toho nejvyššího? To by se vědcům líbilo, shrnout to do nějaký hloupý rovnice či chemickýho vzorce. Ohlásit, že ten život může být všude, i na úplně ošklivejch planetách. My snílci ale potřebujeme k životu ještě nějaký tajemství. Tím myslím tajemství nějakýho vyššího řádu, ne to, že třeba nevíme, jak funguje topinkovač.
Ovšem ještě nehoráznější je, že někteří už tu naši planetu považujou za tak zdevastovanou a vyždímanou, že se chystají na Mars. To je taková drzost, že ani nemusím psát proč, a snad to někdo zarazí. Mars nechte Marťanům, prokrista.
Baví mě zprávy o americkým právu, teď třeba jakýsi chlapík tam odprásknul kluka kvůli jeho hlasitý hudbě. Já bych mu dal podmínku, sice byl vedenej dobrýma pohnutkama, protože otravování lidí je třeba trestat, ale přece jen je to nějaká vražda. Tomuto chudákovi ovšem napařili doživotí, a protože ohrozil tři takový další šmejdy, tak navrch dalších devadesát let. Moc bych si tedy nepřál, aby na mě takový rameno spravedlnosti dopadlo. Doživotí už samo je docela dost, sedět dalších devadesát let už by mě sralo.
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
Pokud máte knihy raději v elektronické podobě:
O autorovi:
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
