Před dvěma měsíci nám do života vstoupil koronavir a od základu ho změnil. O tom, jak koronakrizi využít ve svůj prospěch a co znamená pro společnost, jsme si povídali s koučkou Nikolou Šraibovou. Ta ji nevidí jako katastrofu, ale spíš jako možnost k tomu udělat si v životě pořádek.
V souvislosti se současnou situací se hodně mluví o tom, jak zvládnout práci a rodinu, ale co singles? Je pro ně situace jednodušší, když se nemusí zabývat kromě sebe a práce ještě péčí o rodinu?
Nemyslím, že je to pro ně jednoznačně snazší, je to hodně individuální. Pro někoho je ta situace náročnější po pracovní stránce, pro někoho zase po té vztahové. Samozřejmě, v případě, že žije více lidí v jedné domácnosti, objevuje se i víc střetů, protože lidé nejsou zvyklí být spolu tak často.
Pro singles, kteří žijí sami, je to možná jednodušší, protože nemusí řešit tyhle problémy a děti, ale na druhou stranu nejsou tolik v kontaktu s ostatními. S rodinou i s kolegy jsou ve spojení pouze online a na videokonferencích, takže se můžou izolovat o trošku víc, než by bylo zdrávo. Právě pro tyhle lidi je důležité udržovat kontakty alespoň v online podobě, aby nebyli úplně odpojení.
Online se dají zvládat pracovní věci, to už si hodně z nás vyzkoušelo. Můžeme tak také nahradit small talks s kolegy v kuchyňce, před schůzkou s klienty, cestou z práce se sousedy?
Částečně ano, ale osobní kontakt je nenahraditelný. Existují věci, které můžeme zvládnout online, ale to že se můžeme s lidmi potkat osobně a sdílet s nimi informace bezprostředně, nás do jisté míry obohacuje, posiluje. Když taková možnost není a vidíme se jenom prostřednictvím obrazovek, je to zkrátka málo. Nejsme zvyklí takto komunikovat. Ale díky internetu se dokážeme propojovat a být v kontaktu. To je velká pomoc, protože jinak bychom se nevídali vůbec.
To je hodně šílená představa.
To ano. Myslím, že nebýt internetu, tak by určitě přibylo depresí.
Existuje nějaká skupina lidí, která je izolací a osaměním více ohrožená?
Hodně lidí, kteří nebyli zvyklí být mezi lidmi nebo řeší problémy se samotou, tahle krize ještě víc izolovala. Pokud člověk není kontaktní běžně, má to na něj ten dopad, že je ještě víc izolovaný od okolí. A pro takové lidi už to teď může znamenat, že jim izolace vadí nebo se cítí odcizení.
Naopak ti, kteří mají rádi kontakt a sdružují se s lidmi často, si pořád najdou příležitosti se propojovat. Jezdí víc třeba za rodinou nebo společně sportují. Je to o vnitřním nastavení každého, pokud v sobě někdo má samotu zakořeněnou, může to znamenat, že se teď cítí ještě víc sám.
Problém to je hlavně pro starší generaci, ta na to může doplatit. Protože rodiny si řeší vlastní problémy, svoje osobní věci, které se týkají práce, home office, zaopatření rodiny.
Musíme si zkrátka hledat cesty…
Přesně tak, kdo chce, najde si cesty. Je to o vnitřní potřebě, o tom, jak moc chceme. A když chceme, tak si je najdeme i v dobách, jako je tahle. Ta izolace vlastně není tak velká, že bychom museli zůstat zavření doma. Je to hodně o zdravém rozumu, nechodit do velkých skupin lidí, ale jít ven, potkávat lidi, zdravit se se sousedy. Rouška mě neomezuje v tom, abych mohla pozdravit nebo se projít kolem domu.
Je možné, že lidé teď začnou víc vyhledávat osobní kontakt?
To je hodně individuální, ale žádný velký zlom v podobě komunikace se asi konat nebude. Lidé, kteří spolu komunikovali často do teď, v tom budou pokračovat. Ti, kteří se nevídali, se pravděpodobně nezačnou stýkat častěji.
Myslíš, že se společnost opravdu semkla? Protože teď to tak působí, lidé si pomáhají navzájem.
Společnost je hodně individualizovaná, každý si do teď více méně hrabal na vlastním písečku, a to co se dělo vedle ho moc nezajímalo. Koronavir teď mají všechny státy a dotýká se to hodně lidí, je to společné téma a nutí nás to dělat společné kroky a kolektivněji myslet. Objevilo se tu něco, co se týká všech, bez rozdílu a spojuje nás to. Lidé si šijí roušky a vymýšlí, jak zachránit domy seniorů. Máme naději, že společně to můžeme zvládnout. Spoustu lidí to motivuje k přemýšlení nejen o sobě, ale i o společnosti. To tu hodně chybělo, ale to v rozvinuté společnosti chybí celkově.
To co v africké vesnici funguje běžně, že si lidé pomáhají a fungují jako jedna rodina, to tu možná bylo v minulosti, ale tady je to posledních 20–30 let spíš o tom, že rodiny si žijí samy pro sebe a nekoukají moc na to, co se děje u sousedů.
Vydrží to i po krizi? Jak dlouho?
To je otázka, co bude, až to skončí. Pro hodně lidí to může znamenat, že si něco uvědomí, že se jim rozsvítí, vytvoří si nové návyky, které se jim budou líbit a budou si je chtít zachovat.
Současné odloučení od lidí způsobuje, že jsou nám lidé vzácnější a chybí nám setkávání. Myslím, že třeba léto, pokud se situace uvolní, bude ve znamení euforie, že můžeme být víc spolu a chodit ven.
Je opravdu otázka, co to udělá, až se to vrátí všechno do normálu. Pro spoustu lidí to bude změna, i pro společnost celkově, možná i celosvětově. Lidé si začnou vážit životního prostředí.
Možná nás to nastartuje k tomu, abychom přemýšleli nad životem obecně. Strach ze smrti, a strach o zdraví v lidech aktivuje větší touhu žít. A to je důležité. Pokud nemáme zdravý strach o život, tak si tolik nevážíme zdraví. Tahle situace v nás aktivuje potřebu žít lépe, zdravěji, chodit ven, bavit se s lidmi a starat se o sebe navzájem.
Současná situace vyvíjí tlak na všechny, jak se poprat se stresem, který to přináší?
Stres je něco, co nás ovlivňuje a omezuje i během doby, kdy není žádná krize. Základem zvládání stresu, je si ho uvědomovat. Uvědomit si, že se mi něco děje, že cítím strach, obavy, že mi není dobře. Když mám nějaký tlak v práci nebo ve vztahu, přiznat si ho. Hodně lidí se snaží to potlačit a nevšímat si toho, ale to není cesta. Naopak by se měli podívat na to, co je ovlivňuje, co způsobuje ty negativní myšlenky.
Teď to znamená i nenechat se válcovat médii, vybírat si, jaké informace si pouštím do hlavy, vybírat si s jakými lidmi mluvím. Jestli jsou ti lidé negativní nebo pozitivní – to má hodně velký dopad na to, jak se cítíme. Tak si uvědomíme i to, s kým žijeme, jestli je to člověk, který v nás vyvolává obavy nebo jestli nás dokáže uklidnit.
Máme teď spoustu prostoru pro uvědomění si toho, jak jsme doposud žili a jak můžeme žít lépe. To si myslím, že si můžeme vzít z téhle krize.
Přistoupit tedy ke koronakrizi jako k příležitosti?
Pro spoustu lidí je to očiotevírající období. Buď si to lidé uvědomí a posílí je to, anebo z té krize vyjdou ještě víc rozebraní. To je ta druhá možnost. Je to tedy spíš o tom, si vědomě volit to, že mi to má něco dát. A že mě to má někam posunout.
Ony z té situace vyplynou nějaké věci, které když si uvědomíme, tak z toho můžeme odejít posílení. Je to možnost pro introspekci, podívání se do sebe a čas na to říct si: vyhovují mi lidé, s kterými jsem? Vyhovuje mi práce, kterou dělám? Jsem spokojený s tím, jak žiju?
Takže je to takový čas na inventuru?
Jo, přesně! Čas na inventuru, přesně tak.
To asi lidi běžně moc nedělají…
Není na to čas a je to náročné, proto pak chodí za mnou. Je to tím, že lidi přijdou domů z práce a nechce se jim rýpat v sobě nebo řešit sebe, protože na to nemají sílu. Pro tyhle lidi je kouč jisté řešení, jak si v uspěchaném životě najít čas na sebe. A najednou si uvědomí, že to není úplně ono a že by to mohlo jít jinak a že by to nemuselo být ani tak složité. Jenomže to vyžaduje energii a čas navíc.
A ten teď mají. Kromě toho mají taky daleko víc možností o sobě přemýšlet, dělat si osobní inventuru, zjistit, co jde a co nejde, co by mohlo fungovat líp. Hlavně teď mají čas začít pro to dělat i nějaké konkrétní kroky.
Zjistí například, že je hezké být víc s rodinou, víc jezdit na kole a najednou si začnou uvědomovat, že ty malé rituály, které dřív nedělali, jsou fajn a že je to obohacuje. Že to není jen o tom, jít ráno do práce a večer se vrátit, ale je to i o tom, dávat prostor svým zájmům.
Takže tahle krize může přinést lidem do života i něco dobrého.
Přesně, já si to myslím. Všichni žijeme hodně ve spěchu a jsme tím trochu semletí. Ten virus nám dal možnost se zastavit, otevřít oči a zjistit, jak na tom skutečně jsme. Ráno se probudíme a nemusíme do práce, máme nějaké povinnosti během dne, ale není to tak intenzivní, jako během běžného režimu. Najednou je víc času se zamýšlet. Pro společnost to může být dobré, když to uchopíme za lepší konec.
Na to, co se děje teď se připravit nedalo, ale obecně, dá se na krizi připravit?
Pro každého krize znamená něco jiného. Pro malé podnikatele to samozřejmě znamená hledání plánu B a hledání nových příležitostí, jak si zajistit obživu. Každého se to dotýká jinak, každý má jiné zázemí, podporu od rodiny a partnera. Krize jako je tahle, jsou příležitost si uvědomit nějaké věci a přehodnotit svá rozhodnutí a plány. Může to být i upozornění, že si mám třeba více šetřit, připravit se na horší časy.
Takže je to v podstatě trenažér na další možné krize?
V podstatě ano, jako když si pilot trénuje krizové scénáře. Vlastně teď procházíme zkouškovým obdobím. Všichni skládáme maturity, teď se ukáže, jak moc jsme byli úspěšní ve vztazích i v práci. Je to prověrka toho, jak moc si stojíme za našimi rozhodnutími. Jak moc jsou opravdová a jestli jsou věci takové, jaké je skutečně chceme. Tohle období nás proškolí a ukáže se, jestli nás to posílí nebo položí.
Je to o tom hledat si cesty, které nám to má ukázat a pokud to jenom jde, zaměřovat se na to, jak to udělat, abych se z toho nepoložil, ale spíše vyšel posílený. Může nám to pomoci čelit následným krizím, protože budeme vědět, co očekáváme a co od života chceme.
Nikola Šraibová
Už je to 10 let, co jsem se začala realizovat v koučování a psychologii. Od útlého věku mě naplňovalo pomáhat ostatním vyřešit situace, které nefungovaly a bylo pro mě vždy velkou výzvou najít řešení i tam, kde jiní už měli tendenci to vzdát. Největší radost je pak pro mě, když vám pomůžu najít to, co už jste dlouho hledali a prožívat s vámi radost a štěstí z výsledku, za kterým společně směřujeme.
Příběhy z mého života a také z mé praxe můžete číst na mém webu nikola-sraibova.cz
