Zaklínač se nám zapsal do srdce díky knihám Andrzeje Sapkowského nebo díky DC Projektu Red, vývojářského studia, které příběh zabijáka monster adaptovalo do veleúspěšné herní trilogie.
Vzrušení a obavy se kolem seriálové adaptace nesly již od prvního odhalení hlavních postav a skepse neutichla ani s oznámením jména scénáristky Lauren Hissrich. Netflixový Zaklínač se ale musel poprat ještě s jednou výzvou – srovnáváním s oblíbeným seriálem HBO, Hrou o trůny.
Než se pustíme do oficiální recenze celé první série, hodily by se napsat dvě podstatné věci, díky kterým nad výsledným počinem buď přivřete oči, nebo jej pošlete rovnou do koše.
Tou první je pro nás právě ono zcela nesmyslné srovnání s Hrou o trůny. Začnete-li se totiž dívat na seriál s očekáváním politického dramatu, otevřeně sexuálních scén, dechberoucích zvratů a záludného pletichaření, budete jednoduše zklamaní. Zaklínač je totiž čirá fantasy podívaná, jež se zaměřuje na vyprávění několika postav a kde spíš než politiku najdete monstra a příšery.
Druhým rozhodujícím aspektem může být znalost knižní předlohy. Ta trochu nahrává fanouškům, kteří svět Zaklínače znají a nepotřebují sebemenší seznámení s prostředím nebo postavami. Nečtenářům ale dává místy pořádně zabrat.
Geralt a Yennefer potěší znalce i neznalce
Řezník z Blavikenu
Obavy plynoucí z obsazení hlavních postav se nad našimi hlavami vznášely řadu měsíců a my jsme víc než rádi, když můžeme říci, že byly z víceméně zbytečné. Hlavní postava Geralta z Rivie americkému herci Henry Cavillovi sedla jako na kabát šitý míru – svou roli zvládl na jedničku, i když se někteří hardcore fanoušci mohou vztekat kvůli jeho přehnaně robustní muskulatuře.
Bojové sekvence Henry zvládá s absolutní grácií. Odpovídají standardům velkorozpočtových filmů. Celkem nás potěšilo i to, jak si Henry hraje se zpracováním jednotlivých hereckých poloh, jdoucích ruku v ruce s tradičním zaklínačským charakterem.
Skvěle zpracovaná je i celá atmosféra mezi Geraltem a Yennefer nebo přátelským bardem Marigoldem. Za zmínku rozhodně stojí i používání lektvarů, jež s sebou nesou viditelné změny v Geraltově tváři a náznak zaklínačských znamení.
Yennefer z Vengerbergu
Druhou hlavní postavou, s níž je Geraltův osud spjat, je mocná čarodějka Yennefer. Samotný seriál nabízí poměrně dost obsáhlý pohled na to, jak se z utlačované ošklivé dívky stala obávaná a mocná čarodějka, a zároveň dává divákům pocit, že se herečka Anya Chalotra dostala na své místo oprávněně.
V průběhu celé série nás jednoznačně bavila chemie, jež mezi Geraltem a Yennefer fungovala celou dobu, ale která se zároveň neubránila jisté americké kýčovitosti (narážíme na nesmyslný zpomalený polibek ve víru té největší válečné vřavy nebo Yennefeřino šermířské umění).
Ve výsledku je ale Yennefer rozhodně ta nejsympatičtější ženská postava v celém seriálu.
Ciri jako achillova pata celé série
Základní trojici postav uzavírá doprovodný příběh princezny Cirilly, který si kvůli navazujícímu ději první série museli tvůrci do značné míry domyslet. Ciri (Freya Allan) se nám tak představí jako nemluvná holka, jež otevřením své vznešené pusy dokáže zabít všechno v dosahu několika kilometrů.
Bohužel i přes veškerou snahu jsme si s Lvíčetem z Cintry nedokázali vybudovat jakékoliv pouto a sledování jejího bloumání seriálovým světem nás do značné míry nudilo, což se snad spraví s příchodem druhé sezóny.
Čarodějky bez sexappealu
Další neúspěch si Zaklínač odnesl s pohledem na samotné čarodějky. I když jsme se s postavou Yennefer nakonec v průběhu epizod sžili, nad ostatním dámským osazenstvem magického kruhu, upraveným autory tak, aby i v tom největším asexuálovi podnítilo sexuální touhy, jsme jen nevěřícně kroutili hlavou.
Děj, který občas mate i pozorného diváka
Tvůrci Zaklínače se rozhodli zariskovat a vyprávět svůj příběh hned v několika časových rovinách. V jedné epizodě se tak jednoduchým střihem dostaneme z přítomnosti do děje odehrávajícího se před desítkami let.
Ničemu nepomáhá ani fakt, že zaklínači a čarodějky stárnou velmi pomalu (což čtenáři knihy ví). Na orientaci v čase si tedy musíte najít jiná vodítka. Těch je tu ale pro běžného diváka velmi málo, a tak se dřív nebo později jisté zmatenosti neubráníte. Znalci knih tento aspekt řešit vůbec nebudou a časté skákání z jedné linky do druhé je bude maximálně jen obtěžovat.
Touha po politické korektnosti
Zbytečné se nám zdá i velmi násilné zapojení afroamerických herců do příběhu, vycházejícího z ryze „slovanského prostředí“. I když celkový americký trend chápeme a proti přítomnosti černochů ve filmovém průmyslu nic nemáme, jejich zařazení do příběhu mohlo být zvládnuto s větší elegancí, než jen obsazením minimálně jednoho Afroameričana do každé „rasy“ – lidí, ale i trpaslíků a elfů. Nerozumné přidávání takových postav pak mělo za následek absolutně nevyznívající poetiku rasy Zerrikánek, které měly nejlépe zobrazovat krásu vzdálených, exotických zemí.
Shrnutí
První série Zaklínače je za námi a nám nezbývá nic jiného, než čekat na druhou, snad lépe zpracovanou podívanou, jež se neobjeví dřív jak v roce 2021. Samo o sobě je vyprávění o lovci monster příjemné a chvilky strávené s Geraltem nás opravdu bavily. To samé můžeme nakonec říci i o Yennefer, jež i přes naše obavy zvládla roli nejmocnější čarodějky velmi obstojně. Pozitivní hodnocení si odnáší i kostýmové zpracování a hudba, která nenuceně podkresluje každý díl.
Asi nejvíc ze všeho nás mrzí zpracování dějové linky princezny Cirilly, jež v konečném důsledku působí velmi nepřesvědčivě a nudně. Své zklamání si odnášejí i nepovedené postavy čarodějek, obzvláště pak tuctově působící Triss (Anna Shaffer), a konečné výtce neujde ani vizuální zpracování, které v jednom okamžiku ohromí, aby v druhém hned pekelně zklamalo.
Ve výsledku je Zaklínač průměrná fantasy podívaná, kterých je na druhé straně v seriálovém světě velmi pomálu. Snad si s druhou sezónou najde svůj balanc, uchopí děj lepším způsobem a vyhne se nudným, děj nijak neposouvajícím scénám.
