Na skok u protinožců – cestou necestou – 1. díl

Každý má svůj cestovatelský sen a ten náš byla Austrálie a Japonsko. Do Japonska se snad ještě podíváme, ale Austrálii jsme už projeli a chceme se tak podělit o zážitky z cest.

Austrálie jako vánoční dárek

Celé to začalo super levnou letenkou, kterou mi letecká společnost naservírovala přímo do newsletteru. V ten moment bylo jasné, že příští dovolená bude u protinožců. Bez rozmyslu jsem koupila dvě letenky se dvěma mezipřistáními v Číně. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a letenky zaplatila. Poté co jsem je vytiskla, jsem se zhrozila. Celý let bude trvat 3 dny. Stojí to vůbec za to? Smůla, letenky jsou zaplacené a storno je vysoké, proto budeme muset vystoupit z komfortní zóny a let nějak přetrpět.

Obě letenky jsem zabalila do vánoční obálky a umístila pod stromeček. Přítel Michal bude jásat radostí, vždycky chtěl vidět klokany ve volné přírodě.

Před Vánoci jsem se ještě sešla s kamarádem, který si v Austrálii našel přítelkyni a sem tam za ní lítá. Chtěla jsem být připravená na vše, protože měsíční výlet není jen tak. Kamarád mě nemile překvapil. Máme se prý připravit na detailní popříletovou kontrolu, kde jsou celníci schopni turisty vysvlíknout do naha a vysypat celý kufr s věcmi.

Navíc je potřeba si zařídit dost dopředu víza. Člověk musí vypsat vlastní krví, kde pracuje, kolik má peněz na účtu a potvrdit, že se opravdu nehodlá do Austrálie stěhovat. Ale jinak je prý v Austrálii krásně. Ze schůzky jsem nebyla příliš nadšená, ale co by člověk neudělal pro perfektní dárek pod stromek.

Tři, dva, jedna letíme!

Odlet nebyl samozřejmě z ČR, proto celková cesta do Sydney netrvala jenom 3 dny, ale skoro 4. Po probdělé noci v autobuse jsme konečně vystoupili na letišti ve Frankfurtu. Vzrůšo začíná. Máme přesně 5 hodin do odletu a jsme utahaní jako koťata. Jdeme hledat foliování zavazadel, aby aerolinky neměly kecy, že nám někde něco trčí a vše proběhlo v pohodě. Po pár minutách máchání rukama, nohama – němčinu ani jeden nezvládáme, nám pán podává dvě kukličky. Máme zabaleno.

Po 5 hodinách čekání konečně ohlásili číslo gatu a postupně nastupujeme do letadla. Letíme směr Changsha. Let trval jen něco málo přes 10 a půl hodiny. Bohužel pro nás, jsme nastoupili do letadla plného Číňanů. Nechci nikoho provokovat, ale jednou za život by si měl každý zkusit nasednout do letadla plného tohoto národa, takové divadlo jste ještě neviděli. Klidně dál při přistání tleskejte, je to lepší než poblít celé letadlo, ale o tom až na konci naší dovolené.

Číňani jsou milovníky front, hned jak zhaslo světýlko se zapnutým pásem, začala soutěž, kdo se dříve dostane na WC. Než jsem si stačila zapnout hru na palubním počítači, už před všemi záchody stála fronta, nejméně 10 lidí.

Dalším nepřehlédnutelným znakem je neustálé roztahování a dotýkání se okolních lidí. Seděli jsme přesně uprostřed prostřední řady šesti sedadel. Byli jsme tedy v obložení dvou pánů, kteří i když vážili polovinu mé hmotnosti, se na nás nechutně lepili. Bohužel ani čínštinu neovládáme, proto jsme se na ně jen škaredě dívali snad celou cestu.

Mou nejoblíbenější disciplínou v letadle je podávání jídla. Nejraději mám obědy nebo večeře, člověk si může vybrat, zda vyzkouší kuchyni státu, do kterého letí, nebo zda bude jíst něco evropského. Odvážně jsme si oba vzali čínskou verzi večeře. Pomalu jsem odklopila všechna víčka plastových nádob, a tak nějak nevěděla, čím začít. Čekala jsem tedy co pán čínského původu, který seděl vedle, pozře jako první. Ten si, ale ještě vychutnával svůj horký ručník před jídlem.

Chopila jsem se tedy první mističky se „zelným“ listem. V Čechách se do zelného listu balí maso, proto jsem byla přesvědčená, že to bude něco hodně podobného. List jsem tedy chytla do hůlek a snažila se ho ukousnout. Pán vedle se na mě divně podíval. Po malém souboji se mi podařilo list ukousnout. Po pár minutách jsem list i s tím, co bylo vevnitř, vyplivla a na celé letadlo prohlásila „proboha co to žerou“.

Pán vedle dostal málem infarkt, když viděl, jak list plivu zpátky do mističky. Za chvíli jsem zjistila, že list se nejí, pouze se rozbalí a sní se jen to, co je uvnitř. A voda, ve které jsem si umyla ruce, byl slabý kuřecí vývar a měl se popíjet k masovým knedlíčkům, které byly hned dalším chodem.

Přistání v Changsha

Konečně jsme přistáli. Na pasovce jsme dostali vstupní vízum na 10 dní a měli jsme přesně dvě hodiny na přestup do dalšího letadla, které nás dopraví do Guangzhou. Letiště nebylo úplně malé, proto jsme museli všechny kontroly vzít hopem. Rámy už jsme měli v malíku, nějakou tu dobu už lítáme po světě, ale v Číně je zase všechno jinak. Kontroly jsou zvlášť pro muže a ženy, když to člověk neví, stojí půl hodiny zbytečně ve špatné frontě.

Když jsme se konečně dostali na řadu, pán na mě začal hulákat čínsky a rukou mi ukazoval na vedlejší řadu, kde byla nakreslená panenka v šatech. Podíval se mi do pasu, zda jsem opravdu žena a úplně se zhrozil. Bohužel na letišti v Číně skoro nikdo neumí anglicky, takže se člověk až do poslední chvíle nedozví, co se děje. Vzal vysílačku a začal do ní něco pokřikovat. Po chvilce přiběhla paní, která mě vzala za paži a někam mě vedla. Přítel byl vystrašený a chtěl jít semnou. Chlápek u kontrolního rámu ho ale zarazil.

Pašerák bomby

V závěsu za paní jsem procházela tajnými chodbami letiště a v duchu jsem se modlila, aby mě paní nezavedla někam, kde mi vyřežou a prodají všechny orgány. Po 10 minutách jsme došli do sklepní třídírny zavazadel. Musela jsme projít ještě kontrolním rámem, zda nemám u sebe žádné zbraně. Poté se ke mně přihrnuli další tři lidi, bingo, jeden uměl sem tam něco anglicky.

Ukázal na moji kukličku a otočil na mě monitor, na kterém byly vidět vnitřnosti mého zavazadla ve trojbarevném provedení. Červeně v něm svítily tři baterie vedle sebe. Pán, který uměl asi 4 slova anglicky, začal řvát, „bomba! bomba! Vyndat ven.“ Další paní, která tam stála s námi, mi do ruky dala velký nůž a všichni čekali až vyndám bombu ze zavazadla. Trochu jsem se musela pousmát, protože nůž do ruky vám jen tak někdo na letišti nedá.

Rozkuchala jsem tedy moji úhlednou kukličku a vyndala powerbanku, kterou jsem měla samozřejmě až na dně batohu. Všichni tři mi poté rychlostí blesku pomohli můj batoh zase naplnit, protože do odletu zbývalo 10 minut.

Paní semnou běžela celým letištěm zpátky k rámu, za kterým čekal Michal. Po cestě jsem slyšela své a Michalovo jméno v letištním rozhlase. Bohužel bylo vše v čínštině, takže jsem se jenom domnívala, že jim asi chybíme na palubě. Zbývalo pouhých 5 minut do odletu a já stála na konci fronty před rámem, paní, ale nelenila a vtáhla mě do pánské řady úplně dopředu, kde byla řada poněkud menší. Chlapům se to asi nelíbilo, ale mě to bylo po dvou dnech bez spánku, úplně jedno. Na zbytek cesty do letadla jsme sebrali veškerou sílu a utíkali jsme co jsme mohli.

Po dosednutí do sedaček v letadle začal přítel svůj výslech. Kde jsem byla, co po mě chtěli, jak jsem se s nimi bavila, když čínsky neumím. Já se na něho jenom usmála a řekla „Zavazadla letí s námi, na vlastní oči jsem je viděla“. A za pár chvil jsem tvrdě usnula.

A zase čekání na letišti

Po hodině opět přistáváme, tentokrát na letišti v Guangzhou. Na přestup je tentokrát více času, proto nás napadlo se podívat do města, máme přece 10denní víza. Nažhavila jsem po dvou dnech telefon a jala se googlit, jak se vydat z letiště. Chyba lávky, Google, Facebook a skoro všechny stránky, které nejsou čínské jsou zakázané. Stáhla jsem si tedy aplikaci na mapy, jenže angličtina je v těchto zemích nejspíš na black listu, proto je vše napsáno rozsypaným čajem. No nic, zbylých 9 hodin budeme čekat na letišti, přece si nelajznem zmeškat letadlo do Sydney jen proto, že zabloudíme ve městě.

Obědové menu – je libo pařátek

Poslední naše jídlo bylo v letadle a po čtyřech hodinách pochodování na letišti člověku vyhládne. Vyhlídli jsme si pěknou restauraci v přízemí letiště, hned u obrazovek s odletem. Kdyby nám chutnalo a chtěli jsme v restauraci strávit dalších pět hodin, aby nám letadlo náhodou neuletělo. V restauraci byli jen dva hosté a bylo nám hloupé si sednout hned vedle nich a pokukovat, jak se co jí. Vvybrali jsme si tedy stoleček v zapadlém rohu u prosklené „lednice“, alespoň to tak ze začátku vypadalo. Na hákách visely různé kusy masa, převážně kuřete. Někde hlava, jinde půl kuřete, nebo celé kuře. Vše bylo naštěstí oškubané.

Po chvíli přišel číšník, který nám přinesl dva jídelní lístky, samozřejmě po angličtině ani památky. Otevřela jsem tedy jídelák na náhodné straně, a píchla prstem doprostřed, tohle prostě chci ať je to, co je to. V duchu jsem doufala, že to opět nebude zabalené v nějakém nepoživatelném listu. Michal si před odletem stáhnul aplikaci, která využívala fotoaparát a překládala vyfocené písmo do angličtiny – chytrák jeden. Našel v jídelníčku knedlíčky s kuřecí náplní. Objednali jsme si a čekali až se nám jídlo připraví.

Když číšník zadal naši objednávku do počítače, vyvalil se z kuchyně kuchař. Zavřel se do lednice a začal sundávat z háku kuřata. Jedno vzal a velkým sekáčkem ho nasekal i s kostmi na plátky. U dalšího odseknul pařátky a kousek prsíček. Naložil maso a pařátky na talíř a odvalil se do kuchyně. Ve stejný moment jako my, si objednali i nově příchozí hosté, proto jsme se chichotali a těšili se, až se budou cpát pařátkem. My bychom si totiž nikdy takové jídlo neobjednali.

Dostali jsme jídlo jako první, opět bylo vše jako v letadle přikryto podnosy. Vše se servírovalo do mističek zvlášť. Opět jsme dostali konvičku s tekutinou, polévku v misce, kopec rýže a hlavní chod. Vývar umí v Číně opravdu výborný, za to knedlíčky s náplní se nedaly jíst. Připomnělo mi to zbytky ze školní jídelny, ale smíchané z celého týdne dohromady.

Po odkrytí mého podnosu se na talíři objevilo kuře nasekané na plátky i s kostmi a dva pahýly. Odhodila jsem kosti a pařátky stranou a preparovala maso z pečeného kuřete. Vše jsem zapíjela tekutinou z konvičky. Ta měla být na umytí rukou, což jsem zjistila, až když jsme restauraci opouštěli a míjeli jsme další hosty, kteří si v mističce máčeli ruce a přilévali si vodu konvičkou. V Číně už do žádné restaurace ani nevkročím!

Po obědě jsme si šli lehnout na kožené sedačky, domluvili jsme se s Michalem na střídavém spánku, protože na letišti v Číně člověk nikdy neví.

Konečně v Sydney

Po třech dnech a noci jsme dosedli na letiště v Sydney. Třikrát hurá a výletu zdar. Vyzvedli jsme si naši jednu kukličku a batoh, který jsem musela rozpárat v Číně, alespoň, že nám nikde nezapomněli zavazadla. A poslušně pochodovali na příletovou kontrolu. V ruce jsem měla nachystaná víza a pasy, počítala jsem i s tím, že po nás budou chtít vidět zpáteční letenky a výpis z účtu. Cítila jsem se jako před popravou a ruce se mi potily.

Nervozita stoupala a my se blížili k paní, která řadila všechny cestující do čtyř řad, které vedly každá jinam. Přišli jsme na řadu a ukázali pasy a víza, zbytek dokumentů vidět nechtěla. Dostali jsme svou lajnu, razítko do pasu a pokračovali vyznačeným tunelem ke kontrole. Koridor vedl dál a dál, míjeli jsme jiné řady lidí, které nedočkavě čekaly před rámy a kabinkami, kde se svlékali turisté. Najednou se před námi otevřely dveře a za nimi volný prostor. Prošli jsme dveřmi a dostali se až na volné prostranství před letiště. Kontrola nás tentokrát úplně minula.

Na letišti jsme pořídili dvě sim karty do telefonu a dvě karty na hromadnou dopravu. Vyměnili jsme nějaké drobné na autobus a šli hledat zastávku. První štace bude Airbnb, kde se vyspíme a naplánujeme co dál.